Dohrajete legendární hru a zahltí vás
pocit pýchy. Znáte to. Většinou se jedná o pocit neadekvátní,
není třeba se chlubit. Při dokončení hry System Shock a zpětné
reflexi mnohých překonaných útrap, jsou vaše pocity oprávněné. Víte, že jste dokázali něco výjimečného.
Vychvalováním do nebes her dávno minulých, budete zajisté ihned pasováni na
nositele brýlí ze skly křiklavě růžovými. Nostalgie hraje svou
roli, ale naplatí pravidelně. Můj zážitek ze System Shocku (SS)
je čerstvý, nezkalený minulostí. Dohrál jsem ho poprvé.
Přiznávám, že jsem ho v průběhu let začínal nepočítaně,
vždy jsem od soustavného hraní upustil. Zdá se mi, že to tak mám
s většinou her a zmiňuji tento důvod častěji než by bylo
vhodné.
Enhanced Edition přidala malinkou,
avšak podstatnou změnu oproti původnímu SS. Lepší ovládání.
Výrazně přístupnější. Hned jsem si uvědomil, že to byla ta
základní překážka, která mi bránila se do SS dostat. Do hry
jsem se tak pořádně zakousl. Nebylo obtížné vzdorovat, hra si
vás přitáhne a nespustí.
Více jak dvě dekády uplynuly od
vydaní původní hry. Technicky hra zestárla, samozřejmě, ale
koho to zajímá. Zážitek, který vám tvůrci připravili je stále
živý, současný, nestárnoucí. Nekruťte hlavami, neušklíbejte
se. Je to tak. Atmosféra strachu, samoty a beznaděje je intenzivní
a všudypřítomná. Opakuji stále dokola, že atmosféru, vaše
vnímání dění na obrazovce, tvoří z velké části zvuky.
Hlasité bouchnutí dveří, pípání a robotickou mluvu prozrazuje kyborga nedaleko, prskající poničená kabeláž. Nápisy psané
krví dávají vzpomenout na dávno zašlý zápas o život a na
cosi shnilého na stanici Citadel.
K tomu všemu se přidává
nejproslulejší protivník herní historie – SHODAN. Po šesti
měsících v komatu se probouzíte na stanici. Nikde nikdo.
Netušíte, že jste se právě "narodili" do nového
světa, do předvoje, jehož realita se má brzy stát skutečností
i na Zemi. SHODAN na vás zpočátku příliš nereaguje, jste červ,
kus masa nehodný pozornosti. Až časem započne nejepičtější
bitva v herní historii.
SHODAN vám brnká na nervy. Dotváří
už tak hutnou atmosféru svými vpády. Vysmívá se vám, ponižuje
vás, ví že má v ruce všechny trumfy. Považuje se za bohyni a
tvůrce nového druhu bytostí. Je sebejistá a velikášská, neváhá
se svěřit se svými budoucími záměry.
Pro mne osobně je SS jeden dlouhý,
intenzivní, v mém případě téměř 26-ti hodinový, Boss Fight. SHODAN vám
neustále hází klacky pod nohy, přivírá dveře zdánlivě
otevřené, hraje si s vámi na svém hřišti, cítíte se jako
křeček probíhající zvráceným bludištěm. A když jste přesně tam, kde vás
chce mít.......BUM. Zavře dveře, zhasne světla, a ze všech směrů
vypustí svou armádu kyborgů.
A když náhodou přežijete, jsou tu
globální problémy. Laser, virus a samozřejmě SHODAN. V jedné
části stanice vyřešíte po mnoha namáhavých hodinách problém,
aby se na druhé straně objevil další. SHODAN vám to samozřejmě
notnou dávkou výsměchu sdělí. A vy máte chuť klesnout na
kolena, řvát a brečet.
Imerse je neuvěřitelná. Hra vás
vcucne a nechce pustit. Po několika hodinách intenzivního hraní,
do časných ranních hodin, už přestáváte cítit vaši tělesnou
schránu, vaše vědomí je přeneseno, jedná se o zvláštní typ
meditace. Nechce se vám pryč. SHODAN vás nemíní propustit.
V každé oblasti můžete buď klouzat po povrchu, nechat se unášet klidným proudem, bavit se a příliš neřešit. Nebo se můžete o danou oblast zajímat hlouběji, snažit se hledat, tříbit si vkus, přemýšlet a ptát se. Hry nejsou jiné. Pokud tedy patříte mezi tu hrstku milovníků her, kteří svůj čas věnují dílům nelehkým, nesnadno přístupným, nelze nenarazit na System Shock. Jeden z dílků, který spolu definuje jednu z mladých větví lidské kultury známé jako video-hry. Chytrá hra pro chytré hráče, kteří její promyšlenost náležitě ocení.
Žádné komentáře:
Okomentovat