čtvrtek 16. dubna 2015

Final Fantasy VI Advance

Našlo si mne to samo. Odpor byl marný. V tomto universu existují entity, kterým nevěda kráčím naproti. V pořadí šestému dílu Final Fantasy předchází takřka nevýslovně zářivá pověst. A jejímu světlu se na poli video-herním nesnadno uniká.



Předně. Nechci a nebudu se tu dlouze rozepisovat o charakteristikách notoricky známých, kterých si můžete po síti vyhledat kvanta. Důležitější je můj vztah, možná geneze vztahu. Proč FFVI hraji a proč jsem ji dohrál. Chápu a vím, že mé soukromé pocity jsou kosmologicky nepodstatné, za to však navýsost jedinečné.
V průběhu několika let bylo mou maličkostí FFVI rozehráno mnohokrát, leč úsilí mé vždy končilo nenaplněno. Viním sám sebe, ne hru. Kámen úrazu tkvěl v podstatné věci - emulátor. Ano emulátor mi umožnil hru ukládat, kdekoli a kdykoli se mi zamanulo, což mi tehdy nedocházelo, ale velkou měrou se právě tento podvůdek citelně podepsal na mém úsudku. S ukládáním na určených místech se celá hra posouvá do jiných dimenzí. V nebezpečných lokalitách září modrý savepoint světélkem naděje. Napětí při jeho hledání mě dokázalo několikrát pěkně zaháčkovat, jinými slovy - hra dokázala v těchto momentech vybičovat moji pozornost až na dřeň a dokonale tím vygumovala mé pojetí času a prostoru.


Souboje s vyšší šarží (vpravo) doprovází patřičně výpravná hudební stopa.

O sněhem pokryté vesničce Narshe se mi i zdává. Ano, tolikrát jsem začínal, končil a znovu začínal. Tento rok se to mělo změnit. Neustálé vracení se k hrám není u mne jev náhodný. Některým titulům dávám více šancí, protože je pravděpodobné, že moje nevole je dohrát není chyba hry, jako spíše mé nálady v době hraní. U FFVI se mi znovu potvrdilo, že bylo třeba vytrvat. Bylo třeba dostat se hlouběji, věnovat tomu více času. Hra samotná má značně rozsáhlý úvod, jak už bývá konec konců zvykem u her z dalekého východu. Příběh nabere na řádně obrátkách po zhruba 15 hodinách hraní, v momentě kdy musíte vyhledat své ztracené......no tak už dost! Faktem zůstává, že jsem tentokrát vydržel a odměnou mi byl zážitek, který se směle potkává s pověstí, která FFVI věrně doprovází ruku v ruce přes 20 let.


Hratelných postav požehnaně. Nejedná se o kosmetický prvek. Využijete každou.

Iterace náhodných soubojů opravdu unavuje. Zpočátku. Pokud však chcete zdolat věž, onu Věž,  pod níž pochodují fanatici, kde jest povolena pouze a jenom magie, možná se jako já přistihnete, že určité souboje vyhledáváte. Tajemství, jeho odhalení nás zkrátka pohání kupředu. Takže jakmile vám maník pod věží mile sdělí informaci, totiž že vrchol skýtá jakési netušené poklady, jste v pytli. Musíte to přeci zřít, musíte to přeci mít. Takže vzhůru, co se může stát že? No slušně řečeno dostanete na sedínku. Po pár schůdcích souboj, povolena pouze magie jak bylo řečeno, což se rovná pěknému výprasku. Vzhůru do lodi a pryč, trochu se vypracovat. Tato věž se mi vryla do paměti, poněvadž zapotřebí je i mnoho dovedností, které se hrou tak úplně nesouvisí a......no zase se musím zastavit.
Tento herní háček v podobě věže není ve FFVI jevem ojedinělým. Bohužel pro vás, váš volný čas a celkově pro váš život v lidském společenství.


Věž. Tam i zpět bez jediného uložení. Jedinou zbraní magie. Definice hardcore.

Všechno je jinak. Nejedná se jen o další hru v řadě. Kdo by pomyslel, že pár kostiček a jednoduchých tónů dokáže vytvořit dílo takového rozsahu a nesmírné hloubky. Slova jsou zbytečná. Nechte se proto pozvat mistrem vypravěčem k věčnému příběhu o beznaději pohlcující život...




...o smrti, která se zdá býti absolutní....




...a jedinou vládkyní...




...přesto však prohrávající s nadějí...



...a se silou nejmocnější...


Žádné komentáře:

Okomentovat